Životní příběh Josefa Vojtěcha Menouška
Dne 18. května 1902 se v římskokatolickém farním kostele sv. Cyrila a Metoděje v Praze - Karlíně odehrává svatba mezi truhlářem Josefem Menouškem (narozen 1876, Skála 24, okres Havlíčkův Brod) a služebnou Annou Šimkovou (narozena 1878, Dobrá Voda 15 - Jedlá, okres Havlíčkův Brod). O několik let později, přesněji dne 14. srpna 1910 se narodil jejich syn, pojmenovaný po otci, Josef Menoušek a to v domácnosti svých rodičů na adrese Praha - Žižkov 317. Po týdnu byl dne 21. srpna 1910 pokřtěn a to jménem Vojtěch, celé jeho jméno bylo tedy Josef Vojtěch Menoušek.
Uprostřed prvního celosvětového válečného konfliktu - 16. září 1916 - nastupuje malý Pepa do 3. měšťanské školy chlapecké na pražském Žižkově (dnes ZŠ Lupáčova), kde s rodinou bydlel. Není to zrovna učenlivý žák a tomu odpovídá i jeho výstupní vysvědčení, kde jsou většinou trojky, ale i jedna čtyřka a to z Přírodozpytu (= vyučovací předmět, ve kterém se žáci obecných a měšťanských škol seznamovali s fyzikálními a chemickými poznatky). Zajímavé je, že chodil také na hru na housle, přestože to byl nepovinný předmět. V roce 1922 se rodina stěhuje do nového bytu na adrese Chlumova 329/13, Praha – Žižkov. Po základní škole nastoupil dne 1. července 1924 do učení truhlářského a to na Živnostenské škole pokračovací v hlavním městě Praze. Svá studia – s výbornými studijními výsledky, kdy měl na vysvědčení pouze jedničky a dvojky - zde dokončil 1. července 1927 a od Společenstva truhlářů v hlavním městě Praze dostal Výuční list. Celým odborným studiem jej jako mistr doprovázel jeho otec, také vyučený truhlář.
Po dovršení dvacátého roku svého života byl Josef Vojtěch 24. března 1930 povolán do základní vojenské služby, kde postupně u 28. pěšího pluku Tyrše a Fügnera získal hodnost svobodníka, desátníka a četaře. Byl velice snaživým, hlásí se například do vojenského lyžařského kurzu (1934) a následující rok se účastní také trubačského kurzu. Jeho bydlištěm se stávají Vršovické pěší kasárny, kde byl dislokován 28. pěší pluk.
Rozhodl se však pro kariéru četníka a tak dne 1. dubna 1936 nastupuje jako četník na zkoušku v Praze. U pražského zemského četnického velitelství absolvuje četnický výcvik (probíhal v Kutné Hoře) a na konci září téhož roku je zařazen jako stálý četník a odjíždí sloužit do Chomutova, kde je povýšen na pozici závodčího. V následujícím roce ho čeká další povýšení na strážmistra (1. 4. 1937) a přeřazení do obce Řeřichy u Rakovníka. Následovaly služební přesuny do Hory Sv. Šebestiána (1938), Třebívlic (1939) a Úžic (1940) a to vše v období, kdy Československo ztrácí díky Mnichovské dohodě své pohraničí, proto jsou přesuny tak časté. O těchto přesunech musel sepsat hlášení pro zemské velitelství, ve kterém např. píše: „Dne 5. 10. 1938 v 0.30 hod. byl vydán rozkaz k ústupu z území, které bylo postoupeno Německé říši. Ústup byl konán pěšky po etapách směrem Chomutov – Udlice – Postoloprty – Louny /asi 85 km/.“ Od roku 1938 byl Josef Vojtěch členem Stráže obrany státu, což byla ozbrojená složka založená vládním nařízením, která měla chránit neporušitelnost státní hranice, ochraňovat veřejný pořádek a spolupůsobit při provádění úkonů celní správy. Po okupaci byla tato složka rozpuštěna.
Již v Třebívlicích se pravděpodobně potkal se svou budoucí manželkou, Adélou Annou Pollakovou (narozena 5. května 1913, Svobodná Ves 25, okres Kutná Hora), která zde v tuto dobu bydlela a pracovala jako poštovní úřednice. V prosinci 1941 byl Josef odkomandován do Malé pevnosti Terezín, ke zvláštnímu četnickému oddílu ke střežení Židů. V tu dobu se již připravuje jeho svatba se slečnou Pollakovou. Ta se uskutečnila 22. února 1942 ve farním kostele Sv. Martina ve Vrchotových Janovicích, okres Benešov. Bylo to místo, kde nevěstin otec Josef Pollak pracoval jako hospodářský správce a bydlela zde jeho rodina. Mezi svědky byl i Josefův bratr Václav, truhlářský mistr. Josef s manželkou se nastěhovali v dubnu 1942 do obce Úžice čp. 106, kde se jim za devět měsíců narodil syn.
Bohužel štěstí novomanželům nevydrželo dlouho. Dne 1. července 1942 byl totiž Josef Vojtěch Menoušek zatčen gestapem a to pro přátelské vztahy s Židy a napomáhání jejich rodinám (tajně konal peněžité sbírky). Z výslechů na kladenském gestapu byl převezen do Terezína. Po odsouzení byl 15. září 1942 transportován do koncentračního pracovního tábora Flossenbürg, s označením vězně č. 1617. Je to smutné, ale díky pečlivosti německých úředníků se můžete dozvědět, jak Josef Vojtěch vypadal, co se vzrůstu a stavby těla týče. Dle záznamů byl vysoký 170 cm, hubený s kulatým obličejem, šedé oči a rovný nos, malá ústa s knírkem. Měl dobrou kvalitu chrupu, tmavé vlasy, poctivě holený obličej, mluvící česky. Nepociťoval žádnou nemoc ani postižení. Již 4. listopadu 1942 byl deportován do koncentračního pracovního tábora Stutthof u Gdaňsku, s označením vězně č. 17132. Nedlouho poté, v neděli 22. listopadu 1942, se jeho manželce v benešovské nemocnici narodil syn Josef Václav. Důvodem pro porod v této nemocnici byla návštěva Adély u rodiny ve Vrchotových Janovicích, které jsou od Benešova kousek. Jeho kmotrem se při křtu, který se konal dne 6. listopadu, stal Václav - bratr Josefa Vojtěcha.
Podmínky koncentračního tábora podlomily Josefovo zdraví a ten byl u vojenského doktora celkem čtyřikrát za dobu, co byl v táboře. Dne 20. prosince 1943 byl po více než roce a půl věznění propuštěn na svobodu, čímž ovšem jeho smutný příběh nekončí. Jedinou radostí mu asi bylo to, že konečně viděl svého syna. Po návratu se totiž dozvěděl, že byl od četnictva propuštěn „pro politickou a státní nespolehlivost nacistickému režimu“. Vrátil se k tomu, co dobře uměl a začal opět pracovat jako truhlář a to ve Veltrusích u pana Josefa Štibingera, od roku 1944 do dubna 1945 pak u firmy Karel Šustr z Vojkovic jako vedoucí kanceláře na nádraží v Úžicích. Aktivně se následně zúčastnil odboje při povstání proti německé okupační armádě a účastnil se také odzbrojování německých jednotek.
Po válce se opět přihlásil do četnické služby, kde byl odvelen k pohotovostnímu oddílu v Chabařovicích a následně přidělen na službu do Ústí nad Labem. Dle lékařských vyšetření, kterými prošel po návratu z koncentračního táboru, na tom nebyl fyzicky, ani psychicky dobře. Dle lékařů trpěl furunkulosou (vředovitost), byl značně zesláblý a měl strach o svou rodinu, kdy se bál, že se v táboře nakazil nemocemi, které může přenést na svou manželku a malého synka. Po celou dobu se snažil obhájit před pohledy skrze prsty od svých nadřízených, kteří neměli jeho odvahu za války pomáhat potřebným, ale bohužel se před nimi obhájit nedokázal. Protože již nemohl dál, rozhodl se a dne 20. srpna 1945 v 12.20 hod, ve věku pouhých 35 let, spáchal služební zbraní sebevraždu střelením se do hlavy. Zanechal po sobě dva dopisy na rozloučenou – jeden pro kamarády a druhý pro svoji milovanou manželku a svého teprve tříletého synka Pepíčka. Byl pohřben na Olšanských hřbitovech v Praze, tedy kousek od místa, kde se narodil.
Po smrti se mu dostalo pochvalné uznání III. stupně od Velitelství generála Alexe (1946), což bylo krycí jméno pro generála Františka Slunečka, velitele domácího odboje a vojenského velitele Čech při Pražském povstání a také osvědčení za účastníka národního boje za osvobození (1948).
